Je to zvláštní, jak si člověk najednou všimne věcí, které ho dřív vůbec nezajímaly. Když jsem vloni v létě pomáhal s rodokmenem kamarádovi, narazil jsem na problém, který mě pronásleduje dodnes – pořád jsem nevěděl, jestli se píše „Novotný“ nebo „Novotný s háčkem“ u jeho prapradědečka. A pak jsem objevil jednu věc. Na jmenaprijmeni.net online jsem si mohl proklikat, kolik lidí se u nás vlastně jmenuje stejně jako ten můj známý. Ale nečekal jsem, že ten web změní způsob, jakým koukám na obyčejná jména.
Začalo to docela nevinně. Zadal jsem svoje příjmení a zjistil, že ho nosí něco málo přes tři stovky lidí. To mi přišlo směšné – vždyť já si připadám jako Honza z vedlejší ulice. Pak jsem zkusil přijmení své bývalé přítelkyně. Bylo to ještě vzácnější. A pak mi došlo: tyhle statistiky nejsou jen nudná čísla z tabulky úřadu. Každé jméno je vlastně stopa po někom, kdo tady žil nebo teprve přijde.
Jak mě překvapily regionální rozdíly
Největší šok přišel, když jsem začal porovnávat výskyt stejných jmen v různých částech republiky. Kamarádka z Ostravska tvrdila, že „Marek“ je všude běžný, zatímco já z jihu Čech jsem ho potkával jen občas. Web ukázal jasný rozdíl: na severu je Marek čtyřikrát častější než u nás ve vesnici. To není náhoda ani statistická chyba.
Začal jsem si všímat vzorců ve svém okolí. Třeba jak se některá příjmení koncentrují jen v jednom kraji a jinde je nenajdete ani pod lupou. Říkám tomu geografie lidských osudů – na mapě vznikají shluky lidí, kteří kdysi dávno sdíleli jednoho společného předka nebo prostě utekli před prací a válkou do míst, kde se jim dařilo líp.
- V Plzeňském kraji jsou třikrát častější příjmení končící na -c než v Praze – to jsou stopy po staré německé administrativě
- Příjmení pocházející z názvů stromů (Javor, Buk) se vyskytují hlavně tam, kde ty stromy fakt rostly
- Nejobvyklejší česká příjmení (Novák) mají stejnou hustotu napříč republikou – nikde výrazně nepřebývají
- Nositelé příjmení odvozených od řemesel (Kovář) jsou rovnoměrně rozptýlení podél starých obchodních cest
- Složená příjmení typu Beneš-Strnad se drží jen na Moravě a ve Slezsku – v Čechách skoro neexistují
Tohle všechno bych normálně nikdy nezkoumal. Ale statistiky mě donutily přemýšlet o tom, jak moc jsou naše identity propojené s místem, kde jsme vyrostli.
Co mi prozradilo vlastní příjmení o minulosti rodiny
Když jsem zadával do tohohle nástroje všechna jména svých prarodičů a prababiček (měli jsme doma papír s genealogickými daty od táty), všiml jsem si jedné věci. Některá jména se vyskytovala jen v jedné obci na jižní Moravě – přesně tam, odkud moje rodina pochází už od 18. století. Jiná zase zmizela úplně během dvacátého století.
Musel jsem si přiznat: ta data nejsou jen suché tabulky ministerstva spravedlnosti za rok 2020 nebo tak něco (zdroj má data průběžně měněná). Každé nulové zastoupení znamená někoho, kdo zemřel bez dětí nebo odešel do ciziny a změnil si jméno.
A pak přišla chvíle pravdy: našel jsem u svého táty rodinné příjmení před svatbou babičky – bylo to slovenské zakončení na -ová s přehláskou podle německého pravopisu ze starých matrik.
“Každý písmeno ve vaším příjmení někdo psal rukou za jiným psacím stolem a myslel při tom možná úplně jinak než vy.”
Jak můžu dnes využít tyhle informace prakticky
Tahle fascinace mě dovedla k docela prostému faktu: když fakt chcete pochopit kdejakého Čecha podle jeho celého oficiálního písemného označení na portále katastru nemovitostí zpátky na papírku z pohraniční půdy na Vyškovsku… ptát se samotného nositele nestačí.
Systém evidence je demokratický jen zdánlivě – Novák není nikde stejný jako Dvořák a každý druhý Jiřík bydlící ve Skaličce má jiný historický podtext ke svému akcentu slova „Chrudimský“ řekne prarodičům u kafe trochu jinak než usedlík bez vysokoškolského diplomu sedm kilometrů od Brna skrz kopce směrem Bučovice oklikou přes Jinošov.
Abych to uzavřel: začali jsme u statistik a skončili jsme u překladu něčího života do jediného slova napsaného bílým inkoustem na modrém pozadí úředního dokumentu z roku 1999 přepsaného ručně komenánem perem plnicím v archivní místnosti fary na Šumavě pod schody.
Taková data stojí za pozornost i pro lidi jako já co normálně nesedává doma nad mapami ani matrikami radši musím ven mezi živoucí tvory no… ale teď si aspoň dokážu uvědomit že za tím heslem typu „Pospíchal“ stojí kus reálných dějin které bych jinak minul o deset tisíc kilometrů jako slepej hasič svůj klobouk při výjezdu z garážového doupátka pokrytého tenkou pavučinou podzimních myšlenek..
